Svědectví ženy pronásledované pro víru

Gospelová zpěvačka Helen Berhane strávila tři roky ve vězení. Jenom proto, že její víra v Eritrei nebyla akceptována. Byla mučena a vězněna v kovovém kontejneru. Dnes žije a zpívá v Dánsku.

Helen Berhane byla zatčena v květnu 2004, krátce poté co zveřejnila své hudební album. Měli ji za zlé, že se nechtěla vzdát víry a hudby. 

Chodila do jedné z letnických církví, která byla tak jako mnoho jiných evangelikálních církví v neomarxistické Eritrei zakázána. Zpěvačka byla vězněna ve vojenském táboře Mai-Serwa, severně od hlavního města Asmara. Znamenalo to: přes den nesnesitelné vedro, v noci ledová zima. 

V květnu 2002 prohlásila vláda všechny náboženské skupiny za ilegální, které nepatřily ke státně uznávaným ortodoxním, katolickým, evangelickým a muslimským náboženským církvím. 

Helen se nechtěla vzdát

„Ve 14 letech jsem začala psát písně. V této době jsem začala také otevřeně mluvit o své víře.“ O víře, které se nechtěla vzdát.

„Po mém zatčení mi kladli velmi mnoho otázek, vždy se stejným cílem. Chtěli po mně, abych zapřela Ježíše a vzdala se své víry. Ale raději bych zemřela, než abych něco takového udělala“, řekla Berhane v rozhovoru na stránkách „lobpreis org“. 

„Venku mě spoutali řetězy, na ramena mi vložili těžké kameny a nechali klečet. Také jsem musela běhat bosa sem a tam po rozžhavených kamenech. Tělesnými muky mě vymývali mozek. Jakmile jsem se zmínila o Bibli nebo víře, byla jsem zbita.“

Černá od samých pohmožděnin

„Jednoho dne, když jsem byla zavřená v kontejneru, zeptal se mě dozorce, co si myslím o vazbě a mukách, které prožívám“, vzpomíná Helen Berhane. „Odpověděla jsem mu, že asi plní povely, které dostává od svých nadřízených - ale, že i já musím splnit své příkazy, které mi byly dány“.

Helen popisuje hrůzu, která následovala: „Vojáci mě zbili. Celé mé tělo bylo černé od samých pohmožděnin. Ale já jsem svým trýznitelům odpustila. Modlila jsem se, aby se jich Bůh dotkl. Dnes hledím na dobu, kterou jsem strávila ve vězení, jako na universitu, kterou jsem v té době prošla. Věřím, že Bůh mě tam poslal, abych se něco naučila.“ Helen se stala jiným člověkem, poté co touto zkouškou prošla. „Křesťanský život je plný bojů a příležitostí a když se zdráháme se jim postavit, vzdálíme se od Boha. Kromě toho je důležité vidět vítězství, které nám Ježíš zaslíbil.“

Každou noc výprask

V trestaneckém táboře bylo 23 lodních kontejnerů a v každém z nich bylo uvězněno kolem dvaceti zajatců. Světlo zde nebylo, jídlo bylo zkažené a tekuté. „Důsledkem nedostatku vitamínů mé tělo zesláblo, vypadávali mě zuby, mnohokrát jsem omdlela.“ Nakonec ji zavřeli společně s jednou ženou, která přišla o rozum. „Nekontrovala se, každou noc mě bila.“

Tato žena ucpala malé okénko, kterým k nám měl proudit vzduch. „Přes den stál kontejner v žáru slunce. Dostala jsem z toho průjem. Malá plechovka měla stačit na naši tělesnou potřebu. Všichni vězni onemocněli. Často jsme byli tak zmláceni, že jsme se nemohli ani pohnout.“

Nakonec upadla Helen do komatu. Její děloha byla ranami těžce poškozena a její nohy tak oteklé, že nemohla více chodit.

Opět na „svobodě“

Nejprve odvezli Helen do nemocnice, ale hned nato ji opět propustili, protože si mysleli, že zemře. „Stala jsem se pro ně břemenem, kterého se chtěli co nejrychleji zbavit. Skoro všichni mí spoluvězni, které jsem v kontejneru poznala, přišli v kontejneru o život.“ Také doma ji nespustili z očí, aby si nečetla z Bible. 

Díky mnoha dopisům, které křesťané z celého světa adresovali na eritrejskou vládu, byla Helen propuštěna na svobodu. Mezinárodní společnost pro lidská práva (IGFM) a idea vyhlásili 34- letou Helen v lednu 2005 za „vězně měsíce“ a vyzvali svět k její podpoře nejen dopisy adresovanými eritrejské vládě, ale také přímluvnými modlitbami.

Nakonec mohla přece jen zemi opustit. „Vojáci měli se mnou slitování a pomohli mi opatřit si vízum.“

Příchod v invalidním vozíčku

Jelikož se bála o svůj život, utekla nejprve do súdánského hlavního města Chartúmu. Po dobu desíti měsíců se tam skrývala na mnoha místech, které neustále měnila. Následně požádala o politický azyl ve Velké Británii. Britské úřady však zpracovávaly její případ velmi zdlouhavě a tak podala žádost také do Dánska, která byla během jednoho měsíce kladně vyřízena. Kvůli těžkým zraněním dolních končetin, způsobených bitím a mučením v eritrejském vězení, byla připoutaná k invalidnímu vozíčku, když přiletěla se svou dcerou do Kodaně. 

Vědomí mi dalo sílu

Modlitby křesťanů kolem zeměkoule ji pomohly přežít všechny zkoušky. „Zejména myslím na své spoluvězně“, vypráví Berhane: „Denně je oplakávám, neboť znám jejich situaci. Prosím, modlete se za ně, tak jak jste se modlili i za mne.“

„Na začátku jsem nevěděla, že se někdo za mne zasadil“, říká Berhen, „ale když jsem byla týraná, dověděla jsem se, že se mé jméno objevilo v západním tisku. Takové vědomí mi dalo sílu. 

Její hudební album „T Kebaeku“ (I Am Anointed) z roku 2003 bylo v Evropě znovu vydáno v červnu 2006.

Zdroj: centrum Oase